A-ZPOTÍŽEČÁST

Tymián obecný (Thymus vulgaris)

Tymián obecný (Thymus vulgaris)
LIDOVĚ: démut, mateřídouška římská
ČÁST: nať sbíraná těsně před květem.

LÁTKY OBSAŽENÉ: silice jejímiž složkami jsou thymol, karvakrol a cymol dále třísloviny, beta-karoten a éterické oleje.
LÉČIVÉ ÚČINKY: při zánětech dutiny ústní, zlepšuje sekreci hlenu. Je považován za jednu z nejsilněji působících antibiotických drog.
FORMA POUŽITÍ: čaj používáme při zažívacích obtížích, vyhání střevní parazity. Kloktáme či pijeme po malých doušcích při onemocnění horních cest dýchacích, jakými je dráždivý kašel, bronchytida, záněty mandlí a hrtanu. Koupele a inhalace pomáhají při infekčních chřipkách, dále s rýmou a kašlem. Olej působí proti křečím, čímž tlumí nadýmání a syndrom dráždivého trakčníku. Díky fungicidním vlastnostem napomáhá léčbě kvasinkových onemocnění a kožní plísni. Tymian přidaný do pokrmů usnadňuje trávení mastných pokrmů. Tymiánové prostředky se nesmějí používat dlouhodobě a je nutné dodržovat předepsané dávkování.

ČAJ: 2 lžíce sušeného tymiánu zalijeme vroucí vodou, 10 minut luhujeme a scedíme. Ke kloktání používáme vychlazený nápoj. Můžeme dosladit medem.
ČAJ NA HOREČKU: lžičku sušeného tymiánu rozdrtíme a smícháme s lžičkou květů černého bezu, lžičkou sušeného kořene proskurníku a lžičkou plodů anýzu. Směs zalijeme vroucí vodou, 10 minut luhujeme a scedíme případně dosladíme medem. Pijeme po malých doušcích v klidu na lůžku.
INHALACE: 2 lžíce sušeného tymiánu a 2 lžíce sušených květů heřmánku zalijeme 2-3l vroucí vody. Po několika minutách začneme inhalovat s hlavou přikrytou velkou osuškou.
KOUPEL: 10 lžic sušeného tymiánu zalijeme vroucí vodou, necháme hodinu luhovat a scedíme. Nálev vlijeme do koupele jenž trvá 10-20 minut. Potom nejméně hodinu setrvejte v klidu na lůžku.
TINKTURA: sušená nať a 40% líh v poměru 1:5. Necháme 3 týdny macerovat na stinném místě a pak scedíme. Uchováme v tmavé sklenici v chladnu a v suchu. Užíváme denně jednu čajovou lžičku.

VÝSKYT: pochází ze Středomoří, do západní Evropy přinesli tymián v 11. století benediktíni a pěstovali ho v klášterních zahradách. Ve volné přírodě neroste, ale jako léčivá rostlina i koření se často pěstuje a prodává.